Každý týden řešíme stejnou otázku. Co máme v plánu na víkend? Někdy to jsou předem zodpovězené otázky, protože narozeniny, a různé oslavy jsou jasně daná záležitost a člověk prostě jen dorazí, nebo ne.
Někdy, ale před sebou máme víkend, který se jeví jako prázdný a pak máme potřebu něco naplánovat. Často je to dřina. Pokud máme chuť na výlet, vždy musíme zvažovat takovou variantu, aby to bylo zajímavé i pro dvouleté dítě. A to mnohdy není úplně jednoduché.
Tento víkend byla jasná jedna věc. Rodiče chtěli pomoc se sběrem a následným zpracováním zelí. Takže dopolední program byl hotov. A musím uznat, že to byla skvělá volba. Domácí zelí jsme v naší rodině dělávali každým rokem a od té doby co jsem z domova, jsem k této činnosti neměl přístup. Tak tedy po více jak třiceti letech jsem se opět ocitl jako v dětství. Vzpomínám si jak jsme jako děti pomáhali rodičům sklízet a pak při krouhání ujídali kousky nakrouhaného zelí. Je to zvláštní, ale tohle zelí chutná úplně jinak než když si ho koupíte a nakrouháte doma před obědem.
Samotné krouhání je kumšt. Musí se to umět aby plátky byly zhruba stejně silné, nebo spíše tenké. To v případě, že to děláte nožem. Ale dneska není problém sehnat kruhadlo na zelí a to jde pak práce pořádně od ruky.
Po nakrouhání plného lavoru je třeba zelí ochutit. Sůl, kmín a kousky jablek a cibule udělají své. Neodolal jsem a takovou směs jsem ochutnal. Během vteřiny jsem byl zpět v dětských letech. Ve sklepě kde jsme zelí krouhali každý podzim a já jsem vždy ochutnával tu absolutní delikatesu, kterou dokázal taťka namíchat. Je to zvláštní, jak vás určité momenty dokážou přenést v čase.
Takto nakrouhané a ochucené zelí se pak nandá do nádoby, kde bude následujících pár týdnů kvasit a zrát. A v ten moment jsem zase nastoupil já a se mnou i moje vzpomínky. Když totiž vidíte to obrovské množství hmoty, kterou musíte vměstnat do tak malé nádoby, přijde vám to nemožné, ale k tomu velmi dobře slouží hmotnost člověka. Ano tak jako ve filmech pro pamětníky, nebo pohádkách. Prostě si jen sundáte boty, ponožky a vlezete do té nádoby s nakrouhaným zelím a šlapete a šlapete, dokud nezačne z té směsi téct šťáva. To je ten správný čas.
Dokážu si představit , že to o čem píšu je tak nějak normální a spousta z vás to zná a říká si proč o tom píšu. Důvodem jsou vzpomínky na dětství a uvědomění, že některé věci se nemění po staletí. Ale také to, že někteří vůbec neví jak takové zelí vzniká.
Už se těším zhruba za měsíc , až si naberu do prstů z toho soudku a ochutnám. Mimochodem, pokud budete na internetu hledat, zjistíte, že takové nakládané zelí je zdrojem velkého množství vitamínu C , ale i dalších.
Více naleznete na wikipedii zde v odkaze
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kysané_zel%C3%AD
Tak toto jsou moje vzpomínky na dětství spojené s určitou činností.
A co vy ? Máte rádi kysané zelí ?